Zvýšení hmotnosti Měsíce o jedno promile každý den by rozhodně způsobilo značné změny nejen v astronomických a geofyzikálních jevech, ale také by mělo vliv na život na Zemi. Jak by se taková situace mohla vyvíjet? CO BY KDYBY se tedy hmotnost měsíce zvyšovala o jedno promile každý den?
V prvních dnech by tento nárůst hmotnosti Měsíce pravděpodobně unikl pozornosti většiny lidí. Zvýšení hmotnosti o jedno promile je relativně malé a mělo by ze začátku pomalý, téměř nepostřehnutelný dopad. Nicméně, s postupem času by se tyto změny projevovaly stále markantněji, neboť se jedná o exponenciální růst. Po jednom roce by hmotnost Měsíce stoupla přibližně o 44%. I když se to může zdát jako marginální zvýšení, pro astronomické pozorování by to mělo zřetelné důsledky. Měsíc by se nacházel na obloze v jiných pozicích, než byly předpovídány v našich modelech. To by mohlo ovlivnit například pravidelnost měsíčních fází a polohu Měsíce vůči hvězdám a planetám a Slunci.
Další výraznou změnou by nastala v přílivu a odlivu oceánů. Gravitace Měsíce je klíčovým faktorem ovlivňujícím tyto přírodní jevy, a jak by se jeho hmotnost zvyšovala, tak by se i síla přílivu a odlivu zvětšovala. To by mělo důsledky nejen pro ekosystémy pobřežních oblastí, ale také by mohlo způsobit problémy pro města postavená v blízkosti mořského pobřeží. V tuto chvíli by již mohlo nějakého dostatečně šíleného vědce napadnout, že za zvláštním chování Měsíce stojí změna jeho hmotnosti a mohl by se pokusit jej zvážit a na Zemi by se rozjeli experimenty prověřující hodnotu gravitační konstanty G a pečlivě by se proměřovala dráha Měsíce. Pak pomocí Keplerových zákonů by se hmotnost i její přírůstek snadno nalezl.
V dalším roce by hmotnost měsíce byla již dvojnásobná. Měsíc by byl již viditelně větší, nejen protože by sám trochu narostl, ale také by se i poměrně přiblížil k Zemi. Lidem citlivým na úplněk by se špatně spalo každý den a noci s Měsícem na obloze by byly velmi osvětlené, což by naštvalo zejména amatérské astronomy.
Pak by věci nabraly rychlý spád. Za dalších 10 let hmotnost Luny naroste tak, že překoná hmotnost naší planety. V tu dobu bude již nejspíš život na Zemi téměř zničen, neboť slapové síly by povrch obou objektů roztavili. Z Měsíce by se stala plnohodnotná planeta s vlastní atmosférou a vulkanickou činností. Během dalšího roku či dvou by se ze Země stal na krátký čas měsíc Měsíce a poté by se oba objekty srazili a vytvořili novou planetu. Ta by byla typu, který nazýváme superzemě.
Za dalších asi 20 let by Luna narostla na hmotnost Slunce. Vzhledem k tomu, že v jádře této obří planety by se nenacházelo moc vodíku, Luna by nemohla efektivně bojovat s gravitací pomocí termonukleárních reakcí a zhroutila by se na tzv. bílého trpaslíka. Ten by existoval nejspíš jen pár měsíců než by se sám zhroutil do neutronové hvězdy, která by se sama, po několika málo dnech, zhroutila na černou díru o třech hmotností Slunce. Tuto černou díru by obíhalo pár zmatených planet a Slunce. Zbylé planety by buď spadly na Lunu již dříve a nebo naopak Lunární soustavu opustili pomocí prakového efektu.
Za dalších přibližně 40 let by tato Lunární černá díra narostla natolik, že by dosáhla stejné hmotnosti jako má supermasivní černá díra, kterou máme v centru Mléčné dráhy. Luna by pak dále exponenciálně rostla, pojídala okolní hvězdy a malé černé díry. Avšak její poloměr by se v tuto chvíli již zvětšoval rychlostí větší než je rychlost světla - což je myslím bod kdy je vhodné tento myšlenkový experiment zastavit.
Věděli jste, že celý pořad CO BY KDYBY dlouhodobě podporuje Slezská Univerzita v Opavě?